Možná jste se již dříve setkali s pojmy jako je formální a neformální vzdělávání v různých souvislostech a všimli jste si, že ačkoli se jejich užívání stává moderním trendem, jejich výklad není vždy stejný. Proč? Toto dělení vzdělávání je relativně nový a stále se vyvíjející koncept, který se setkává v různých zemích Evropy s více či méně vřelým přijetím. Dalším důvodem nejednotného chápání v České republice může být i problematika překladatelská. Jako v mnoha jiných oborech i zde se potýkáme problémem doslovného překladu terminologie z angličtiny (non-formal, in-formal, formal education), pro kterou čeština těžko hledá odpovídající ekvivalenty.

Na první pohled na výkladech termínů není nic složitého, zvláště když pracujeme pouze s pojmy neformální a formální vzdělávání. Jasná negace slova formální nám asociuje vše, co nějak z formy vybočuje. Protože formální vzdělávání míváme spojené se školou, která má stanovená pravidla i obsah povinné výuky, pod neformálním vzdělávání si často představíme paletu vzdělávacích aktivit, které probíhají mimo školu, v našem volném čase. Proto se v českém kontextu občas vyskytuje zjednodušující názor, že neformální vzdělávání je v podstatě synonymem mimoškolní výchovy či zájmového vzdělávání.

Podle pojetí Evropské komise i Rady Evropy se vzdělávací systém skládá z 3 navzájem propojených složek formálního, neformálního a informálního vzdělávání (definice převzaty z manuálu Kompas), kde se:

Formální vzdělávání vztahuje ke strukturovanému vzdělávacímu systému, který zahrnuje všechny školy od základních až po univerzitu, včetně specializovaných programů odborného a profesního výcviku.

Neformální vzdělávání se vztahuje ke všem plánovaným programům osobního a sociálního vzdělávání mladých lidí určených k rozvíjení celé řady dovedností a kompetencí mimo rámec formálního vzdělávacího kurikula.

Informální vzdělávání se vztahuje k průběhu celého života, v němž si každý jednotlivec osvojuje určité postoje, hodnoty, dovednosti a znalosti pod vlivem různých vzdělávacích zdrojů ve svém okolí i z každodenní zkušenosti (z domova, ze sousedství, z knihovny, z médií, ze zkušeností nabytých při práci, při hře apod.)

Evropské instituce nemají zájem vyvolávat mezi formálním, neformálním a informálním vzděláváním konkurenci. Záměrem je, aby se jednotlivé vzdělávací elementy vzájemně inspirovaly a doplňovaly tak, aby dohromady tvořily životaschopný a rozvíjející se proces celoživotního učení, který bude motivovat k osobnímu i profesnímu rozvoji každého z nás.

Jak tedy vypadá neformální vzdělávání v praxi?
Neformální vzdělávání má několik charakteristických rysů, podle kterých jej lze snadno rozpoznat:

V první řadě je dobrovolné a je založeno na partnerství mezi vedoucím vzdělávacího procesu a jeho účastníky. Koncept neformálního vzdělávání klade důraz jak na individuální tak na skupinové učení, proto sdílení zkušeností ve skupině, která často bývá mezigenerační, hraje podstatnou roli. Pro proces učení je důležitá naše vlastní motivace a ochota zapojit se do interaktivních cvičení, kde máme možnost rozvíjet své dovednosti a sociální kompetence. Dalším charakteristickým rysem je flexibilita, kdy konkrétní aktivity lze adaptovat na aktuální potřeby účastníků a také na prostředí, ve kterém probíhají. Cíle vzdělávacího procesu i program jsou vždy naplánovány, avšak metody, jak daných cílů dosáhnout, jsou velmi pestré a variabilní. Právo na chyby a učení se z nich, například reflexí nebo rozborem dané situace, je také charakteristickým rysem neformálního vzdělávání. Není nutné, aby na konci vzdělávacího procesu byl test a účast byla stvrzena diplomem, ačkoli uznávání výsledků neformálního vzdělávání a jeho certifikace je v současnosti velmi žhavé téma a diplomy, či osvědčení se zde stále častěji objevují. Velkou ambicí neformálního vzdělávání je, aby bylo přístupno všem, bez ohledu na sociální postavení ve společnosti, na absolvovanou praxi, či dosažené vzdělání v rámci formálního vzdělávacího systému.

Neformální vzdělávání se tedy vztahuje ke všem plánovaným programům osobního a sociálního vzdělávání každého z nás a je určeno k rozvíjení celé řady dovedností a kompetencí mimo rámec formálního vzdělávacího kurikula.

Zde jsou shrnuty charakteristické rysy neformálního vzdělávání:
- dobrovolné
- přístupné každému (v ideálním případě)
- organizovaným procesem se vzdělávacími cíly
- zaměřené na ty, kdo se učí, a s jejich aktivní účastí
- zaměřené na osvojování dovedností pro život a přípravu na aktivní občanství
- založené na tom, že zahrnuje jak individuální, tak skupinové učení s kolektivním přístupem
- celostní a zaměřené na průběh procesu učení
- založené na zkušenosti a činnosti, vychází z potřeb účastníků
(inspirováno manuálem Kompas 2006)

Definice neformálního vzdělávání tedy může být formulovaná takto:
„Neformální učení je záměrné, ale dobrovolné učení, které probíhá v řadě rozmanitých prostředí a situací, v nichž vyučování, odborná příprava a učení nemusí být nutně jedinou či hlavní oblastí činnosti. Tato prostředí či situace mohou být dočasné nebo se mohou střídat a příslušné činnosti či kurzy mohou vést profesionální facilitátoři učení (např. mládežničtí instruktoři), ale také dobrovolníci (např. vedoucí skupin mládeže). Aktivity a kurzy jsou naplánované, ale zřídkakdy strukturované jako tradiční vyučovací hodiny nebo předměty.“
(Lynne Chrisholm, Bridges for Recognition 2005)